Karel Kaňák, zakladatel Arboreta Sofronka: 95 let od jeho narození, 10 let od jeho úmrtí
Karel Kaňák a Arboretum Sofronka. To jsou jména patřící neodmyslitelně k sobě. V letošním roce 3. září uplynulo 95 let od jeho narození a 10. února 10 let od jeho smrti.
Plzeňský rodák, narozený v Doubravce, vystudoval plzeňské gymnázium a ve válečném období byl totálně nasazený v Německu. Po válce začal studovat na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství ČVUT v Praze, kde po jejím absolvování působil jako odborný asistent u prof. Jaromíra Kliky na katedře botaniky a později u prof. Pravdomila Svobody na Ústavu dendrologie a geobotaniky.
Pro jeho další vědecké směřování byla velmi důležitá účast v přírodovědecké expedici na Island, kterou vedl v roce 1948 prof. Emil Hadač. Zde studoval reakce živých organizmů v limitních podmínkách a získané zkušenosti později zúročil při formování strategie ekologické obnovy imisně poškozeného území Krušných hor, kterou prakticky ověřoval při dlouholeté spolupráci s Lesním závodem Klášterec n. Ohří.
Začátkem padesátých let se přestěhoval z Plzně do Opočna, kde pomáhal zakládat Ústav pro pěstování lesů, semenářství a školkařství, pozdější pracoviště Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Přesto se však velmi často a pravidelně vracel do Plzně, kde v r. 1956 založil Arboretum Sofronka, ve kterém postupně soustředil jednu z největších sbírek druhů a populací rodu Pinus na euroasijském kontinentu. Pozorování růstu různých druhů a proveniencí borovic, které v arboretu pěstoval, bylo pro Karla Kaňáka zdrojem nových informací a impulsů pro jeho další práci. V roce 1960 obhájil kandidátskou disertační práci „Hospodaření v borových porostech šlechtitelským výběrem“ a svoje znalosti využil i při vyhledávání výběrových stromů pro zakládání semenných sadů borovice lesní pro lesnický provoz včetně vypracování projektové dokumentace a zajištění roubování v arboretu Sofronka.
Komunikaci s lesnickým provozem považoval Karel Kaňák vždy za mimořádně důležitou. Často opakoval úsloví Slavomila Hejného „Praxe bez teorie tápe, teorie bez praxe je jalová“. V souvislosti s řešením imisní kalamity v Krušných horách začal po roce 1980 spolupracovat s Lesním závodem v Klášterci nad Ohří, kde vyhledával odolné jedince dřevin, které přežily enormní imisní tlak. Jeho pozornost upoutaly různé druhy borovic stejně jako vitální smrky vyskytující se ojediněle v usychajících porostech. V Krušných horách bylo z jeho podnětu založeno několik výzkumných a poloprovozních ploch ze směsí těchto dřevin a z vybraných odolných smrků klonový archiv, semenný sad a matečnice, které plní svoji funkci dodnes.
Názorové střety s oponenty, které souvisely s jeho kritikou vápnění horských kyselých ekosystémů Krušných hor, měly za následek zmrazení jeho publikační činnosti. S jeho myšlenkami se tak mohlo seznámit pouze jeho nejbližší okolí a čtenáři regionálních novin. To nakonec vyústilo v r. 1989 jeho odchodem z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti a bezprostředně na to nastoupil do Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích, kde pomáhal zakládat oddělení genetiky. Ve skupině Ekoing se v té době účastnil příprav koncepce budoucího Národního parku Šumava a tam, krátce po jeho založení, nastoupil. Mimo jiné se zasadil o vznik oddělení evoluce lesa v NPŠ a vybudování biochemické laboratoře. Pořádal cykly přednášek a s otevřeností jemu vlastní hovořil o ochraně přírody, evoluci ekosystémů a moudrosti člověka, která vzniká poznáním přírodních zákonů. Často citoval přísloví amerických indiánů: „Když nevíš, co máš dělat, nedělej nic!“ a k tomu dodával „…a dívej se, jak to probíhá samo. Pak už jen stačí pokračovat v tom, co příroda načala!“
V roce 1996 musel odejít z Národního parku Šumava. Vrátil se do Plzně a pravidelně docházel do Arboreta Sofronka, studoval, dělal přednášky u nás i v zahraničí, při kterých zdůrazňoval nezastupitelné místo každého jedince v ekosystému a upozorňoval na nebezpečí snadného přetrhání, po staletí vytvářených křehkých pout neuváženými zásahy člověka. Přednášel na Světovém lesnickém kongresu v Turecku, semináři v Litvě, připravil k vydání knihu o vazbách v ekosystémech. Ztotožňoval se s myšlenkami plzeňského rodáka prof. Sigmonda. S výsledky jeho práce se setkával a obdivoval je i v okolí Sofronky a stále hledal ekonomicky výhodný a přitom přírodě blízký model hospodaření, který by ukázal lesnické veřejnosti. Našel ho v Německu, na panství barona Sebastiana von Rotenhan, už více než 150 let fungující. S nadšením potom domlouval exkurze a doprovázel tam stovky lesníků z celé republiky.
Na sklonku života ještě několik let ve skromné laboratoři Sofronky dělal, neprávem přehlížené, terpénové analýzy vzorků smrků a borovic z lesních porostů i semenných sadů, aby mohl studovat odlišnosti mezi jedinci a mezi populacemi lesních dřevin.
Začátkem roku 2007 jeho místnost na Sofronce, kam pravidelně docházel až do posledních dnů svého života, obklopen fotografiemi, odbornými publikacemi a osobní korespondencí vědců z celého světa, osiřela. Odešel člověk, který svými nadčasovými názory často šokoval lesnickou veřejnost. Zvolil si cestu, která nebyla snadná a líbivá. Pro Karla Kaňáka byla ale velmi zajímavá, dobrodružná, plná napětí, poznání a odhalování souvislostí, nepoznaného. Vážil si času, který mu byl na tomto světě vyměřen, nepromarnil ani minutu. Měl rád lidi, vyhledával jejich společnost a přenášel na ně svůj životní optimismus. Radil a napovídal a kdo jeho nápovědu nezahodil, ten se dověděl o tom, jak se dívat kolem sebe a neubližovat životu. Přejme si, aby stopy, které zanechal, nikdy nezavál čas, protože to jsou stopy poctivého člověka, který cítil a znal.
